Pokud bychom hledali synonymum pro činorodého a energického člověka, může být paní Ivana Müllerová z Mladoboleslavska směle uvedena na první stránce slovníku. Přes všechny své zdravotní obtíže spojené nejenom s bolestí zad se nevzdala, plní si stále své sny a je neuvěřitelně aktivní v řadě oblastí, od sportu až po umění. Před její sílou a odhodlaností nelze než smeknout klobouk dolů.
Vzpomínáte si poprvé, kdy jste začala pociťovat bolest zad a z jaké příčiny? V čem vás nejvíc omezovala?
Záda mne začala pobolívat asi v mých 30 letech. Dříve jsem hrávala squash a myslím, že tento výbušný jednostranný pohyb tomu napomohl. Bolest mne omezovala nejprve při sportu, hlavně při běhání, a občas také při přípravě dětí, které jsem trénovala jako trenérka alpských disciplín, na závody. Potom se bolest „přesídlila“ do nohy, a to už jsem začala řešit.
Jak probíhala zpočátku vaše léčba a celkově průběh onemocnění?
Nejprve jsem jezdila k neuropraktikovi, který mi vždy pomohl léčbou jako cvičením, akupunkturou, manipulací, opichy. Občas jsem ležela na neurologii na infuzích. Diagnostikovány mi byly dva výhřezy plotének 8,5 a 5,5 mm v bederní oblasti S1-L5.
Jsem povoláním zdravotní sestřička a jednou v říjnu, když jsem šla do nemocnice do práce, cítila jsem, že mě záda bolí, ale jinak než obvykle. Objednala jsem se hned na neurologii na infuzi, a když jsem po ní chtěla vstát, skončila jsem na zemi. Noha se zkroutila a kvůli bolesti zad se nedalo na ni postavit. Takže si mě v nemocnici nechali a navrhli operaci, kterou jsem nejdříve odmítala, ale pak už to nebylo možné vydržet. Musela jsem však nejprve podstoupit preventivní přeléčení ATB kvůli imunodeficitu. Nevytvářím si totiž protilátky proti stafylokokovi a mívám s tím nemalé problémy. Prodělala jsem sepsi i srdeční zástavu. Následně jsem přestala chodit na záchod, převezli mě do nemocnice, kde jsem, zrovna v den svých 40. narozenin, šla na sál.
Kdo vám byl v tu dobu nejblíže?
Operace mi nepomohla, vše zůstalo při starém – ochrnutá noha, problém s močením i bolesti. To už jsem propadala menším depresím. Říkala jsem si: „Bude ze mne mrzák…, co budu dělat? O všechny přijdu!“ Zkrátka hrozné. Můj manžel Tomáš mi ale tenkrát, když jsem mu řekla, že to nedám, že snad skočím z okna, řekl: „Ale, Mojítková (pro vysvětlení, tak mi manžel říká, jako „moje“, tak Mojítková :)), to musíš nejdřív vyjít o pár pater výš, jinak to nemá cenu…“ Vlastně mi tím pomohl. Je velký optimista a moje velká opora.
Co následovalo dále, našlo se řešení?
Lékaři se rozhodli k druhé operaci, s rizikem ochrnutí obou končetin. Souhlasila jsem. Po této operaci už jsem bolesti neměla, na WC to také šlo, jen noha zůstala stále ochrnutá. Začalo cvičení–mučení, nejprve na lůžku, a jakmile jsem byla schopná, tak jsem přidala chůzi. Cvičila jsem poctivě každý den, vše se zlepšovalo. Chodila jsem o berlích, pak už jen o holích. Noha však často vynechávala, a to jsem pak vždy končila na zemi.
Odkud jste se dozvěděla o EuroPainClinics a rozhodla se pro léčbu u nás?
Kamarád Karel z lázní, kde jsem se léčila, říkal: „To si jen tak jdete, máte vedle sebe parťáka, a on najednou zmizí – válí se na zemi.“ A Karel Hnilička byl vlastně ten, od kterého jsem se o vaší klinice dozvěděla, který se u vás také léčil a byl spokojený. Asi po roce a půl se mi pak začala „ozývat“ druhá ploténka. Dodnes nechápu, proč neoperovali obě najednou. V nemocnici už mě však operovat nechtěli, a tak jsem byla objednána na operaci do Motola. To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla a objednala se na vaši kliniku. Nechtělo se mi na další operaci a znovu prožívat ta muka.
Jak probíhala vaše léčba v EuroPainClinics?
Objednala jsem se, přivezla s sebou MRI a po zhlédnutí mi pan doktor řekl, že jsem bohužel mezi asi 3 % pacientů, kterým není možné poskytnout adekvátní řešení. Vlastně jsem pana doktora „ubrečela“. Že jste má poslední naděje, ať to zkusí, hlavně ať mne neposílá pryč. Neposlal. A tak po různých výkonech jsem nakonec po páté návštěvě odešla, jak se říká, doslova bez holí.
Z osobního profesního hlediska zdravotníka, jak jste sama za sebe byla spokojena s léčbou a péčí?
Pan doktor Tirpák je úžasný… Nejen, že je hezký muž:), ale jeho přístup a vysvětlení, co mi je a jaké zákroky navrhuje, byl profesionální. To samé můžu říct i o sestřičkách na sále. Absolutní spokojenost. Pokud budu mít problémy, s další návštěvou EuroPainClinics ani nezaváhám, i za cenu čekání na termín, což je ovšem, jak sama vím z praxe, běžné i jinde.
Pojďme se nyní podívat na aktivity, kterým váš zdravotní stav bránil. Vaší velkou zálibou je například cyklistika. Dá se říci, že právě sport vám pomohl a pomáhá zvládat všechny obtíže?
Nejenom cyklistika je mým koníčkem. Jsem, jak jsem již zmínila, trenérka alpských disciplín. K trénování dětí v závodním lyžování jsem se také vrátila, ale už ve volnějším podání. K cyklistice mne dostala kamarádka Marcelka, bojovnice první třídy, která ale bohužel svůj boj prohrála. Od ní také mám rčení „nevzdat se a bojovat, co to jde“. Po operaci, kdy jsem nemohla pořádně chodit, jsem to vyzkoušela na kole a bylo to pro mne lepší než chůze. Takže jsem si hole vždy připevnila na kolo a přepravila se tam, kam jsem potřebovala, mnohem rychleji a bez pádu. V roce 2016 mne kamarádka Lenka přihlásila na první závody „Kolo pro život“ na 26 km. Ze 140 závodnic jsem skončila na 7. místě. To mě potěšilo a další rok už jsem jela 62 km a skončila na 4. místě! Od roku 2018 jsem se účastnila již více závodů, kde jsem se vždy umístila „na bedně“. Poslední závod v Kole pro život jsem skončila na 3. místě, a to bylo rozhodující. Cyklistika mne začala hodně bavit.
Za jaký klub závodíte a na jaký úspěch jste obzvláště pyšná?
Závodím za amatérský sportovní LAWI STARS hobby tým. Letos jsem jela 12 závodů, z toho 1× 1. místo, 4× 2. místo, 2× 3. místo, 2× 4. místo, 2× 5. místo, 1× 7. místo. Pyšná jsem na všechny závody, každý má něco do sebe. Jeden je rychlostní, další technický, jiný adrenalinový…
Prozradíte nám, jaká je vaše profese a čemu se aktuálně věnujete?
Moje profese je nádherná – jsem zdravotní sestřička. Mimo to, že se věnuji trenérství v lyžování, jsem režisérkou dětského divadla u nás v Dolních Stakorách. Dostali jsme se i do celostátní televizní soutěže Zlatý Oříšek, účinkovali jsme na ČT:D v pořadu Planeta YÓ, hrajeme v divadlech v našem okolí. Pořádám dětské tábory, dětskou olympiádu, karnevaly, Mikuláše, maluji na obličej. Maluji také obrazy, portréty, zpívala jsem i v bluegrassové skupině. U nás ve vsi vedu 4- až 10leté děti v kroužku Stakoráček, kde vyrábíme, hrajeme hry a soutěžíme. Úplně nově jsem se přihlásila do otužileckého klubu. Chodíme do Jizery.
Kdo je pro vás v životě největší oporou a kde pro všechny svoje aktivity berete energii a „dobíjíte baterky“?
Hlavní oporou je mi především moje rodina – manžel Tomáš, synové Michal a Martin, a také přátelé kolem mne. Pak jsou to děti v divadle, na táborech, v oddíle, které mne „dobíjejí“, a taky to kolo! Po každých závodech si říkám: „Super, Ivuško, jsi dobrá, zvládla jsi to a…. …nezabila ses.“:)
Co vás v životě nejvíce motivuje a co myslíte, že je pro každého pacienta při jeho léčbě důležité?
Myslím, že nejvíce důležitá je vůle a motivace. Každý máme nějaké přání, sen. I když se mění, je třeba se ho pokusit splnit, byť jen jeho část, i to je důležité. Hlavně se nevzdávat. A když spadnete na zem, jsou kolem vás vždy lidi, kteří vám pomohou. Nebraňte se, mají vás rádi a hlavně, chtějí vám pomoci. Chyťte se té pomocné ruky a držte se zuby nehty, překonejte bolest a jděte za svým snem. Když jsem to zvládla já, vy to zvládnete taky. Jak se říká: „co nás nezabije, to nás posílí“ a „život je krásný a je třeba za něj bojovat.“
P.S. Něco pro ostatní.
Smějte se na svět kolem vás a na lidi, i když jsou naštvaní.
I váš hlas v telefonu zní s úsměvem jinak.
Úsměv na tváři změní i lidi kolem vás, zkuste to.
Oni vám úsměv také vrátí a vás to potěší.
Buďte šťastní a budete i zdraví, hlavně uvnitř se budete cítit skvěle.
Dokážete to…
Držím všem palce!
S pozdravem Iva M.:)
Foto: archiv paní Ivany Müllerové
